21.7.2003

Nedotknutelní v černém

Ženy a muži v černých talárech. Jako ochránci spravedlnosti napravují křivdy, trestají podvodníky, zloděje a násilníky. Jsou členy elitního klubu, kde platí jiná pravidla než v běžném životě.

Soudkyně Krajského soudu v Ostravě Ludmila Svatošová lhala v roce 2001 ve svědecké výpovědi na policii o svém angažmá v politickém procesu s bývalým disidentem Vladimírem Hučínem. Přesněji: "uvedla údaje o předchozím odsouzení jmenovaného v roce 1984, které neodpovídají skutečnosti", jak to eufemisticky opsal bývalý náměstek ministra spravedlnosti Josef Baxa. Ministerstvo lež Svatošové nepovažovalo za dostatečný důvod k zahájení kárného řízení a pouze ji upozornilo, aby si příště dávala lepší pozor, co říká, a "vycházela z přesně zjištěných skutečností". O co přesně šlo? Svatošová za totality coby předsedkyně senátu krajského soudu potvrdila rozsudek, kterým byl známý přerovský buřič Hučín poslán za sadu trestných činů včetně hanobení státu světové socialistické soustavy a pobuřování na dva a půl roku do vězení. Hučín tehdy mimo jiné s pomocí balonů naplněných plynem rozšiřoval letáky s heslem "Pryč se sovětskou diktaturou". O sedmnáct let později tatáž soudkyně na policii tvrdila, že Hučína sice soudila, ale pouze za majetkové delikty. "Kategoricky vylučuji, že by se jednalo o nějakou protistátní činnost," uvedla v protokolu. Případ soudkyně Svatošové je nejen ukázkou těžko pochopitelné benevolence vůči křivé výpovědi soudce (sama Svatošová musí každodenně poučovat svědky o trestním postihu za křivé svědectví), ale dobře ukazuje tvář současné justice. Chová se jako uzavřený elitní klub, pro jehož členy platí jiná pravidla než pro běžné smrtelníky. V poslední době se podobných alarmujících příkladů dvojí spravedlnosti tuzemského soudnictví sešlo víc, přesto se nyní soudcovský stav těší největší důvěře obyvatelstva za posledních třináct let. Podle průzkumu agentury CVVM mu věří 41 procent občanů.

My, co spolu držíme

Členskou průkazku elitního klubu soudců má v současné době přes dva tisíce sedm set žen a mužů. Dennodenně se perou s jednou z nejobtížnějších a psychicky nejnáročnějších profesí: hledají pravdu a svými verdikty ovlivňují životy tisíců lidí. Aby mohli rozhodovat skutečně nezávisle a nestranně bez ohledu na jakékoliv tlaky, mají oproti ostatním občanům celou baterii privilegií. Jsou do svých funkcí jmenováni na doživotí a nemohou jen tak dostat výpověď. Mají relativně vysoký příjem (průměrný měsíční soudcovský plat je momentálně šedesát šest tisíc korun) a rozsáhlou imunitu. Jejich přestupky, jako například překročení povolené rychlosti, nevyšetřuje policie, ale speciální kárné senáty složené z jejich kolegů. Trestní stíhání nebo vzetí do vazby musí nejprve posvětit prezident. Kritika jejich práce může být brána jako urážka soudu a draze vykoupena třeba mnohasettisícovou pokutou. Například nyní hrozí čtyřistatisícová sankce známému podnikateli Petru Machovi, jenž byl za milionový celní podvod odsouzen k pěti letům vězení. Soudkyni Danu Pacholíkovou nařkl z podlehnutí politickému tlaku a teď za to zřejmě draze zaplatí. Zvláštní způsoby zacházení ale, jak se zdá, soudcům spíše škodí, než aby pomáhaly. Hlídači spravedlnosti totiž kvůli nim žijí v jakési virtuální realitě, prakticky nikomu za kvalitu své práce neodpovídají a jsou téměř neodvolatelní. Kvůli tomu je v justici stále plno lidí, kteří tam nemají co dělat.

Loudové a krvelační psi

"Mezi soudci je stejné procento nekvalitních lidí, jako je třeba mezi lékaři nebo novináři," domnívá se dlouholetý soudce a bývalý ministr spravedlnosti Jaroslav Bureš. Stačí se jen občas zajít podívat do soudních síní. Narazíte na profesionály, ale i na lidi, kteří neumějí mluvit spisovně, dělá jim problém přediktovat výpověď svědka stenografce, aniž by pozměnili její smysl. Na soudce, již se od začátku procesu chovají k obžalovaným, jako by byli dávno odsouzeni, na soudce arogantní, bojácné, lajdácké. I uklízečka na chodbě vám řekne, který soudce soudí pomalu, který si rád dělá úsudek dopředu, který chce mít všechno rychle z krk u a kterému většinu rozhodnutí vrací odvolací instance zpátky. Soudci podle toho dostávají přezdívky: například Luboši Vlasákovi z pražského městského soudu se říká Krvelačný pes, protože často dává velmi vysoké tresty. Jeho kolega z Obvodního soudu pro Prahu 1 Pavel Sedláček je známý jako Ubytovatel, protože policii posvětí téměř každou žádost o vzetí podezřelého do vazby. Leccos by o tom mohli vyprávět advokáti. Mnozí jsou přesvědčeni, že dokážou odhadnout průběh a výsledek jednání dopředu i podle toho, který soudce má případ na starosti, a snaží se některým vyhýbat a jiným nadbíhat. Zdánlivé drobnosti, stejně jako třeba nevraživost mezi soudcem a obhájcem nebo přátelství mezi soudci dvou instancí, kteří si vzájemně předávají jeden případ, většinou podobu verdiktu ovlivňují daleko víc než mytická korupce. O "obálkové metodě" se nejčastěji mluví v souvislosti s obchodními rejstříky, konkrétní důkazy však zatím nikdo nepředložil. Jedním z mála známých případů soudní korupce je kauza soudkyně Květoslavy Krylové, která se pokusila společně s místní podnikatelkou v roce 1995 uplatit okresního státního zástupce sto tisíci korunami. Dostala 21 měsíců podmíněně a zákaz soudcování na čtyři roky. Do taláru se už nevrátila. Podezření existuje také v případě soudce Jiřího Berky, trestně stíhaného za rozhodnutí o konkursu na Union banku.

Zpátky do trenek

Krylová je také jedním z šesti soudců, kteří byli za posledních deset let zbaveni mandátu. Na to, že v justici pracuje ke třem tisícům soudců, je to velmi málo. Že by jinak všichni pracovali dobře? Nesmysl. Problém spočívá právě v tom, že tuzemská justice až příliš připomíná onen uzavřený elitní klub. Jen nerada pere špinavé prádlo na veřejnosti a pochybení svých členů se snaží tutlat a řešit sama, ve skrytu. Podle toho to také vypadá. "Odvolat špatného soudce není téměř možné," stěžuje si končící ministr spravedlnosti a novopečený ústavní soudce Pavel Rychetský. Na doživotně jmenované ochránce spravedlnosti totiž platí jediná zbraň: již zmiňované kárné řízení. To proti němu může ve přesně vyjmenovaných důvodech, za průtahy, nečinnost, nedůslednost, spáchání přestupku, zahájit buď jeho nadřízený, nebo ministr spravedlnosti. Prohřešky pak posuzuje speciální senát složený ze samých soudců. V současné době je v běhu sedmnáct takových procesů: dvanáct kvůli nečinnosti, jeden pro opilství, jeden za dopravní přestupek a další tři pro porušení blíže neurčených služebních povinností. Dá se očekávat, že většinou skončí nějakým finančním postihem. "Kárné řízení dosud trpí stavovskou uzavřeností. Jak v civilním, tak v trestním řízení se část věcí projednává za účasti laických přísedících, tady je to jen na kolezích. Ukládané sankce, a to bohužel i v případech, kdy jsou zjištěna závažná porušení, dávají dosti důvodů k závěru, že kolegialita hraje negativní roli," tvrdí náměstek ministra spravedlnosti Vladimír Král. Několik ministrů spravedlnosti se už snažilo s tím něco udělat. Navrhovali například, aby se členy vyšetřujícího senátu stali také advokáti nebo právníci-teoretici. Soudci se tomu zatím urputně brání: stali by se prý více vydíratelní. Prostřednictvím Ústavního soudu se jim také podařilo zapudit nápad někdejšího ministra spravedlnosti Bureše, který prosazoval, aby byli soudci čas od času přezkušováni z odborných znalostí. Ústavní soudci rozhodli, že by to příliš ohrožovalo soudcovskou nezávislost.

Rudý škraloup

Justici se dosud nepodařilo ani zbavit těch soudců, kteří za totality soudili politické procesy. Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) jejich seznam vypracoval už na počátku devadesátých let (viz rámeček Memento). Snažil se docílit, aby tehdy neprošli kontrolou České národní rady, která posuzovala jednotlivé soudce a dávala návrh na jejich znovujmenování. Marně. Pohořel i v roce 1993 u ministra spravedlnosti Jiřího Nováka se žádostmi o kárné řízení proti zkompromitovaným soudcům. Do očí bijící je dnes například přítomnost Marcely Horvátové na Okresním soudu v Trutnově. Soudkyně poslala v dubnu 1988 těžce nemocného Pavla Wonku na pět měsíců do vězení za nedodržování ochranného dohledu. Wonku přivezli do soudní síně na kolečkovém křesle, vězeňský lékař ho prohlásil za simulanta. Šest dní poté ve vězení zemřel. Horvátová se brání klasickou formulkou: "Neporušila jsem žádný zákon." O setrvávání těchto lidí na soudech vědí jak předsedové soudů, tak funkcionáři ministerstva spravedlnosti. Vesměs se však shodují v tom, že s tím už nelze nic dělat. "Je otázka, zda dnes máme právní nástroje k tomu, abychom vyvodili důsledky vůči takovému soudci," říká náměstek ministra spravedlnosti Král. Podle něj je to spíš problém pro historiky. "Nemohu proti tomu nic udělat, i kdybych chtěl, soudci jsou neodvolatelní," tvrdí předseda Vrchního soudu v Olomouci Jaroslav Holubec. Na jeho soudu působí například Miloslav Stankuš, který v roce 1989 odsoudil mluvčího Charty 77 Tomáše Hradílka. Několik let tam soudila již zmiňovaná Svatošová.

Hlídač hlídá hlídače

Problém nastává také v případech, kdy justice rozhoduje sama o sobě. Ústavní soud například rozhodl o tom, že soudci mají dostat zpětně vyplaceny čtrnácté platy za poslední dva roky. To, že jim nebyly vyplaceny, by prý mohlo ohrozit jejich nezávislost. Samotných ústavních soudců se sice kauza netýká, mnoha kolegům ovšem jistě zvedli náladu. Ještě křiklavější je příběh o tom, jak jedenáct soudců Nejvyššího soudu zažalovalo svého zaměstnavatele, tedy Nejvyšší soud, že jim nedává tolik peněz, kolik jim náleží. Městský soud v Brně jim dal zapravdu (přičemž rozsudek může v budoucnu zvýšit platy i zdejším soudcům). Stát se odvolal a případ bude pokračovat. Je docela dobře možné, že nakonec o něm bude rozhodovat samotný Nejvyšší soud. "Samozřejmě to zní divně, když hlídač hlídá hlídače, ale ještě nikdo na světě to nevymyslel jinak," říká ombudsman, bývalý soudce, advokát a ministr spravedlnosti Otakar Motejl, podle kterého je většina soudních systémů v Evropě ještě více uzavřena sama do sebe. To ostatně konstatoval budapešťský Open Society Institute (OSI), když zkoumal, jak jsou justice států vstupujících do Evropské unie závislé na ostatních složkách státní moci. Evropští odborníci tvrdí, že Česko společně s Estonskem má se soudní nezávislostí největší potíže. Na justici má podle nich až přílišný vliv ministr spravedlnosti, který rozhoduje o kariéře jednotlivých soudců, jmenuje a odvolává předsedy soudů a ovlivňuje ekonomickou stránku resortu. Přesto na tom podle studie OSI české soudnictví není nijak výrazně hůř než kterékoliv jiné. To ostatně tvrdí Motejl, který je jinak velmi kritický: "Je nesmysl tvrdit, že se tu například soudí pomaleji než jinde. To je naprosto srovnatelné. Soudci nejsou ideální, ale představte si podmínky, ve kterých pracují. Do roku 1998 neměl téměř žádný soudce přístup k elektronické databázi zákonů, změny si zapisovali do otrhaných knížek. Řada zákonů se za posledních deset let víc než dvacetkrát novelizovala a oni se v tom všem musejí vyznat. Navíc čeští zákonodárci nejsou úplnými mistry v sepisování zákonů. I přes spoustu výhrad to pořád považuji za malý zázrak."

Podivné způsobyAktuální přehmaty soudců a některá jejich rozhodnutí, která vzbudila přinejmenším pochybnosti.

*Soudce Okresního soudu v Blansku Petr Herman byl minulý týden dočasně zbaven taláru. Opakovaně totiž chodil na jednání opilý a urážel lidi v jednací síni. Momentálně je v ústavní léčbě. Před dvěma lety za řízení v opilosti přišel o řidičský průkaz jeho kolega Jiří Stýblo. Ten pití alkoholu zapřel s bizarní výmluvou, že prý jen jedl meruňkovou zavařeninu, v níž byla pálenka.

*Čtyři soudci z východních a severních Čech nečekaně odročili jednání, která se týkají navracení majetku šlechtici Františku Kinskému. Stačilo jen, aby politici, již do práce soudů nemají vůbec co mluvit, začali dělat "bububu" kvůli rozsudku, který vrátil Kinskému několik pozemků v Ústí nad Orlicí.

*Chebský soudce Karel Velek uložil za brutální zmlácení Roma Karla Bíllého třem policistům pouze podmíněné tresty a na čas je zbavil možnosti oblékat stejnokroj.

*Soudkyně v Uherském Hradišti Radomíra Veselá ani pojedenácté nedonutila estébáckého vyšetřovatele Aloise Grebeníčka, aby se dostavil k soudu. Případ se tak vleče již šest let. Nadřízení Veselé neshledávají zatím na její práci žádné pochybení.

Memento

Seznam soudců převzatý z dokumentů VONS, kteří jsou dodnes činní. Za jménem je uvedeno dnešní působiště, případně funkce. Někteří povýšili na vyšší instance nebo se stali předsedy či místopředsedy soudů.

Eva Burianová, Městský soud v Praze V roce 1989 přísedící v senátu, který v odvolacím řízení odsoudil Václava Havla na osm měsíců do vězení za podněcování a ztěžování výkonu pravomoci veřejného činitele.

Miroslav Dlouhý, Krajský soud v Brně Jako samosoudce Městského soudu v Brně odsoudil v roce 1988 Slávka Popelku na osm týdnů do vězení za přečin proti veřejnému pořádku, protože rozšiřoval letáky vyzývající k manifestaci za svobodné volby, skutečnou přestavbu a odstoupení Vasila Biľaka.

Drahomír Drápal, Krajský soud v Brně Jako samosoudce Městského soudu v Brně odsoudil v roce 1988 Slávka Popelku na šest týdnů do vězení za rozšiřování letáků s ekologicko-politickým textem.

Vladimír Kocourek, Krajský soud v Hradci Králové Předseda senátu, který v roce 1988 zamítl odvolání Antonína Pernického a potvrdil rozsudek třiceti měsíců vězení ve třetí nápravné skupině za výtržnictví a verbální útok na veřejného činitele, protože se ve služebně VB hanlivě vyjadřoval o KSČ, J. V. Stalinovi a Gustávu Husákovi. Přísedící senátu, který potvrdil rozsudek 2,5 roku vězení nad vydavatelem samizdatového časopisu Vokno a Voknoviny Františkem Stárkem a podmínečný trest nad jeho spolupracovnicí Ivou Vojtkovou.

Ludmila Lišková, Okresní soud v Klatovech Předsedkyně senátu, který odsoudil Jiřího Černegu na půl roku do vězení za hanobení republiky a jejího představitele. Černega se na oslavě svatby nechal s přáteli fotografovat s portrétem Gustáva Husáka.

Ilja Libenský, Okresní soud v Jihlavě V roce 1989 odsoudil chartisty Ivana Jirouse a Jiřího Tichého za petici k šestnácti a k šesti měsícům vězení. V roce 1978 předsedal senátu, který odsoudil člena KAN Josefa Brychtu za pobuřování k osmi měsícům, protože rozšiřoval "protistátní písemnosti" související s Chartou 77.

Miroslav Mjartan, Krajský soud v Hradci králové Předsedal senátu Okresního soudu v Pardubicích, který v roce 1988 odsoudil k třiceti měsícům vězení Antonína Pernického za výtržnictví a verbální útok na veřejného činitele, jeho rozsudek potvrdil senát krajského soudu v čele s Vladimírem Kocourkem (viz výše).

Milena Němcová, Městský soud v Praze Předsedkyně senátu Obvodního soudu pro Prahu 1, který v roce 1978 odsoudil více než sedmdesátiletého profesora Vladimíra Říhu na půl roku do vězení za zpracování dokumentu Zpráva o mém výslechu v Ruzyni.

Theodor Petryšín, předseda Okresního soudu v Jičíně Jako předseda senátu odmítl v roce 1988 propustit ze zdravotních důvodů z vězení chartistu Waltra Kaina, který trpěl virovým zánětem jater a chronickým onemocněním srdce po dvou infarktech. Trest mu pouze přerušil, a to i přesto, že propuštění navrhl náčelník věznice ve Valdicích. Kain byl vězněn jedenáct let a do konce trestu mu zbýval víc než půlrok.

Stanislava Píchová, Městský soud v Praze Předsedkyně senátu, který v roce 1978 potvrdil rozsudky nad Michalem Kobalem a Ivanem Maňáskem za pobuřování k dvanácti, respektive osmnácti měsícům. Soud dospěl k názoru, že podpis Charty 77 a styky s jejími signatáři dostatečně prokazují nepřátelství k socialistickému zřízení.

Jiří Radoš, místopředseda Okresního soudu v Ústí nad Orlicí Předseda senátu, který v roce 1980 odsoudil Tomáše Petřivého na dva roky za napadení veřejného činitele, kterého se měl dopustit, když byl na cestě do Polska na hranicích vyveden z vlaku. V trestu bylo zahrnuto i vyhýbání se vojenské službě. Petřivý se na vojně pokusil o sebevraždu poté, co ho lékař odmítl umístit do psychiatrické léčebny.

Oldřich Rejfek, Krajský soud v Hradci Králové Předseda senátu okresního soudu v Hradci Králové, který odsoudil čtyři punkery za výtržnictví a útok na veřejného činitele, neboť protestovali proti zásahu příslušníků VB na oslavě svatby. Dva byli odsouzeni do vězení na osm a šest měsíců, dva vyvázli s podmínkou.

Alexandr Rudý, předseda Obvodního soudu pro Prahu 9 Přísedící v odvolacím soudu se čtyřmi členy Jazzové sekce za nedovolené podnikání, Karel Srp dostal šestnáct a Vladimír Kouřil deset měsíců nepodmíněně, další dva vyvázli s podmínkou. Dále odsoudil Vlastimila Marka k jednoleté podmínce za poškozování zájmů republiky v cizině. Při hlavním líčení s Pavlem Wonkou, stíhaným za podvracení republiky, rozdával vstupenky. Soud nepustil na jednání zástupce americké a britské ambasády, přítomna směla být jen matka obžalovaného.

Tomáš Stuchlík, Městský soud v Praze Předseda senátů, které potvrdily rozsudky nad třemi účastníky manifestace na Václavském náměstí v Praze 28. října 1988, v jednom případě k nepodmíněnému trestu, v druhém k podmínce a ve třetím k pokutě. Byl přísedícím v senátu, který potvrdil nepodmíněné tresty Jany Petrové a Oty Veverky a dalších pět podmíněných trestů za kladení věnců k soše sv. Václava.

Jana Šírová, Vrchní soud v Praze Předsedkyně senátu Krajského soudu v Hradci Králové, který v roce 1984 potvrdil rozsudky patnáct, dvanáct a osm měsíců vězení nad třemi účastníky koncertu v Kuněticích u Pardubic za výtržnictví a ztěžování výkonu pravomoci veřejného činitele, jehož se měli dopustit při konfliktu s příslušníky VB.

Petr Švec, Okresní soud v Jindřichově Hradci Předseda senátu, který odsoudil Miroslava Petrů, Jiřího Rataje a Josefa Volejníka za pobuřování, kterého se dopustili kritikou poměrů v ČSSR při návštěvách v restauraci. První dva dostali šestnáct a třetí deset měsíců nepodmíněně.

Marie Ungrová, Krajský soud v Plzni Předsedkyně senátu, který v roce 1983 zvýšil z patnácti měsíců na dva roky trest Walteru Kainovi za poškozování zájmů republiky v cizině. Toho se měl dopustit napsáním dopisů, v nichž žádal o pomoc příbuzné v zahraničí.

Krvelačný pes. Tak přezdívají advokáti soudce pražského městského soudu Luboše Vlasáka. Proslavil se rozsudky ve veřejně známých kauzách, například poslal za mříže na doživotí vraha Roubala.

Soudce Jiří Horký vulgárně urazil kolegyni, způsobil průtahy a zmanipuloval protokol. Ačkoliv nadřízený o něm řekl, že se na soudcování nehodí, přesto nosí talár dál.

Křeslo ministra spravedlnosti je momentálně volné, premiér Špidla ale horko těžko shání zájemce. Jedním z kandidátů, o kterých se mluví, je sociálnědemokratický poslanec Stanislav Křeček.

Vyšetřovatel StB Alois Grebeníček se už jedenáctkrát vyhnul hlavnímu líčení. Stačí, aby těsně před zahájením jednání dodal lékařský posudek. Soudkyně Radomíra Veselá tvrdí, že s tím nemůže nic dělat. Spokojeni s její prací jsou zřejmě i její nadřízení.

"Je to nemorální," říká ombudsman Motejl o sporu soudců Nejvyššího soudu o peníze s Nejvyšším soudem.

Rozsudek, který nikdo nepochopil. Chebský soud udělil trojici policistů za zbití Roma Karla Bíllého jen podmíněné tresty. Další dva zcela osvobodil.

Odsouzený podnikatel Petr Mach už ví, že není radno na soudce nadávat. Za urážku soudu mu hrozí čtyřistatisícová pokuta. Soudkyni svého případu obvinil z toho, že podlehla politické objednávce.

Trojice ústeckých soudců se raduje poté, co je kárný senát Nejvyššího soudu zbavil důtky, kterou dostali za průtahy v řízení. Podnět tehdy podal ministr Rychetský. Ten od tohoto týdne bude také oblékat talár, prezident Klaus ho totiž vybral do Ústavního soudu.

Jak funguje česká spravedlnost

Ústavní soud: stojí mimo soudní soustavu, sídlí v Brně. Jeho úkolem je přezkoumávat soulad běžných zákonů s Ústavou. Má patnáct soudců, kteří jsou prezidentem jmenováni na deset let. Právě teď prochází zásadní obměnou, osmi soudcům minulý týden vypršel mandát a je na Václavu Klausovi, aby vybral nové. Senát mu minulý týden posvětil tři: ministra spravedlnosti Pavla Rychetského (ČSSD) a dva staronové, Pavla Holländera aVojena Güttlera. Schvalovacím martyriem naopak neprošel advokát Aleš Pejchal.

Nejvyšší soud: čtvrtý a nejvyšší článek soudní moci. Má za úkol sjednocovat rozhodnutí nižších soudů, zaujímat stanoviska k výkladu zákonů a rozhodovat o mimořádných opravných prostředcích proti verdiktům odvolacích soudů. Sídlí v Brně.

Vrchní soudy v Praze a Olomouci: plní úlohu odvolacích soudů pro rozhodnutí soudů krajských.

Krajské soudy: působí jako odvolací soudy pro rozhodnutí soudů okresních a pražských obvodních. V závažnějších případech působí rovnou jako soudy prvoinstanční.

Okresní a obvodní soudy: slouží jako první instance, to znamená, že právě na ně směřuje nejprve většina sporů a případů.

Nejvyšší správní soud: vznikl letos v lednu a spadají pod něj specializované senáty a samosoudci krajských soudů. Lidé se jeho prostřednictvím mohou bránit proti rozhodnutí úřadů. Sídlí v Brně.

Zdroj: Týden