Úvěry spřízněným osobám a špatná konstrukce (a funkce) bankovního dozoru jsou zřejmě hlavní příčinou krachu většiny malých bank.
Za pád Union banky odpovídá její bývalé ("staré") vedení, hlavně představenstvo. Toto konstatování bankovní komise Poslanecké sněmovny představuje drobné vítězství České národní banky v konfliktu, jehož konec je v nedohlednu a možná skončí i před domácími soudy.
mezinárodní investiční bankou Goldman Sachs. "Kdyby vyšla dohoda mezi Goldman Sachs a Invesmartem, stali bychom se akcionáři banky," potvrdil nám James Woolf, šéf v ČR působících firem pod vlajkou mezinárodní investiční banky Goldman Sachs. "Na to jsme měli smlouvu o smlouvě budoucí. Provozovali bychom banku, ale jenom jako investiční společnost bez bankovní licence." Woolf by tedy získal banku. A co Invesmart? To je záhada. Možná by se spokojil tím, že by byl zbaven dluhu 2,7 miliardy korun, který teď po něm požaduje správkyně konkurzní podstaty (viz rozhovor s Pavlem Rozehnalem, str. 34). Hrozivý závazek by zřejmě převzal Demac a Italům by údajně na cestu domů přidal čtvrt miliardy korun.
LITUJE, že si v Česku vůbec začal? Catalfamo na naši otázku odpovídá procítěně: "Velmi často." Kromě požadavku nahradit údajnou škodu, která vznikla zborcením dohody s Goldmany, zřejmě Paolo Catalfamo povede útok ještě jedním směrem. Paradoxně může obvinit centrální bankéře za to, že ho vůbec vpustili do takové banky, v níž se prý léta porušovaly zákony. Trestné činy manažerů UB před příchodem Italů mohly spočívat v neoprávněném poskytování úvěrů spřízněným osobám. A pak by nastoupily dvě varianty: buď o tom ČNB nic nevěděla, anebo věděla, ale nezasáhla – obojí je každopádně pro Invesmart špatně. Parlamentní bankovní komise výstražně ukazuje také na nedostatky v právním systému. Proto doporučuje, aby Sněmovna vyzvala vládu k vypracování novely zákona o bankách a také o státní kontrole a o konkurzu. To by mělo omezit nebezpečí zopakování děsivé historie UB. Důraz na systémové chyby (nikoli jejich), na to asi centrální bankéři kývnou.
SPŘÍZNĚNÁ MORAVA. Union banka vznikla v roce 1991 jako malá regionální banka, která měla napomoci restrukturalizovat ostravský region, drobné bankovnictví se přidalo až za pět let. Od svého počátku byla provázaná s místními průmyslovými kolosy. Ty koncem roku 1995 založily společnost Facium, na kterou převedly své podíly. Mělo jít o "obranu proti nepřátelskému převzetí" ze strany nově se rodících finančních dravců. Facium se v létě 1996 přejmenovala na Union Group, a ta až do příchodu Invesmartu vlastnila 75 procent akcií banky, střídali se jen menšinoví akcionáři. Současná podoba UG se začala rodit v polovině 90. let, záměr zněl vybudovat středně velkou finanční skupinu, která bude dostatečně atraktivní pro vstup strategického ženicha. Projekt zahájila integrace čtyřlístku malých bank, pokračoval založením univerzální pojišťovny, vytvořením největšího penzijního fondu v zemi a investicí do polského bankovního domu. V průběhu překotného růstu však Union banka poskytla obrovský objem úvěrů osobám spřízněným s akcionáři UB i UG (šlo o tzv. related party loans – RPL). Peníze dostávaly účelově založené firmy, kde převážnou část toho, co vykazovaly jako kapitál, ve skutečnosti tvořil úvěr od UB. Je možné, že peníze ze stejného zdroje pak zamířily i do UB, kde byly vykazovány jako navýšení základního jmění banky. Centrální bance se to ale nikdy nepodařilo prokázat. Z hlediska zákona se tedy zdálo všechno v pořádku. V létě 2000 se RPL vyšplhaly na neuvěřitelné 5,3 miliardy korun a ostravská šéfka Marie Parmová začala zoufale hledat strategického investora.
KOLOTOČ RPL. Partner měl přinést nové finanční zdroje a hlavně splatit RPL. Roztočila se dnes už dobře známá kola neúspěšných jednání s nejméně pěti zahraničními bankami. Tehdy už zasáhla ČNB: Union banka a Union Group musely své RPL dodatečně zajistit bonitními cennými papíry. Pod tlakem ČNB uzavřely matka a dcera smlouvy, že prostředky z těchto prodejů poputují do banky a použijí se na splácení RPL. (Jenže už v prosinci roku 2000 banka poskytla další úvěry na koupi akcií UG. Jednalo se tedy o prokazatelné porušení regulace a banka si vykoledovala pokutu ve výši 2,5 milionu Kč.) Z prodeje akcií Vojenského otevřeného penzijního fondu byly uhrazeny RPL ve výši 2,2 miliardy. V červnu 2001 pak došlo k tajemné věci – UG podepsala smlouvu o prodeji svých akcií za 1,4 mld. Kč prý britským investorům, které zastupovali advokáti Seddons. Ti zaplatili polovinu, která skutečně šla na umoření RPL, pak ještě přišlo 150 milionů a víc už nic. Záhadu dodnes tvoří, koho právníci skutečně zastupovali: šlo o britské investory, anebo jen poskytli zástěrku tradičním spřízněným osobám? Nicméně RPL ke konci roku 2001 poklesly na 2,1 miliardy.
VLONI to vypadalo skoro nadějně, prokleté úvěry se snížily o dalších 850 milionů. ČNB však zjistila, že většina vykazovaného snížení RPL financovala Union banka – ze svých rychle se tenčících zdrojů. K jedné taktické změně však došlo: RPL byly původně poskytovány účelově založeným, někdy i virtuálním firmám, nyní proudily směrem k normálně podnikajícím společnostem (ale spřízněným taky). Tyto úvěry se ani neobjevovaly v hlášeních pro ČNB – úvěry byly pouze menší, okolo 50 milionů, a hlavně tvořily jen doplněk k běžně poskytovaným úvěrům.
Vloni v dubnu ČNB podnikla kontrolu na místě a objevila, že banka kromě jiného netvoří opravné položky k úvěrům v celkové výši 1,35 mld. Kč. Horší bylo zjištění, že UB prováděla prapodivné operace se svými depozity u bank na Slovensku a Slovinsku. V kostce běželo o to, že UB používala své slovenské a slovinské vklady k ručení za úvěry, které jí tamní banky poskytly. Tyto úvěry byly zřejmě jen další odrůdou RPL. To už centrální banku rozezlilo nadobro a konečně prosadila částečné změny ve statutárních orgánech. A v létě 2002 už dost jasně řekli auditoři Deloitte & Touche: pokud do banky nevstoupí alespoň teď strategický investor, dokonce i blízká budoucnost je zahalena do tmy.
ITALOVÉ. Zoufalá situace UB, to byl hlavní důvod, proč centrální banka vůbec začala hovořit s milánskou skupinou Invesmart, za niž ale jednání vedla její nizozemská matka Invesmart B. V. Již při prvních jednáních totiž Invesmart deklaroval, že nehodlá být strategickým partnerem, ale jen zprostředkovatelem, který má UB očistit a připravit pro konečného ženicha. To je mimo jiné navlas stejné jako prohlášení Nomury při vstupu do IPB. Od dubna do října 2002 probíhala s Invesmartem správní řízení, ČNB přikývla až na třetí pokus. Pokud si Invesmart myslí, že centrální banka zkoumala, zda je jeho investice vhodná, hluboce se mýlí. Při schvalování se zkoumá jen žadatel, zda ho lze vpustit k významnému podílu v bance, a tedy i do bankovního systému. Problémem Invesmartu bylo dát všechny potřebné doklady, hlavně prokázat transparentnost a původ zdrojů. Nakonec Invesmart předložil papíry, podle nichž měla být akvizice financována prostřednictvím zvýšení jeho základního kapitálu ve výši 90 mil. eur (zhruba 2,6 mld. Kč). Navýšení bylo ale podmíněno jednak získáním souhlasu ČNB, jednak vyřešením staré pohledávky České finanční za UB. Tedy vlastně poskytnutím veřejné podpory. Stát přitom zvolil poměrně rozumnou právní konstrukci, která znamenala, že Invesmart získal akcie UG a UB a zároveň na svá bedra převzal RPL od původních dlužníků. Následně – po poskytnutí veřejné podpory – měl Invesmart tyto úvěry reálně uhradit z navýšení svého kapitálu. To by docela očistilo aktiva banky. Na podzim 2002, když Invesmart konečně vstoupil do Ostravy, převzal 60 % akcií mateřské UG a přímo 22,6 % akcií UB. Od dlužníků banky však převzal taky závazky RPL za 2,7 mld. Kč. V tomto okamžiku došlo na jádro pudla: Jak to bude se státní podporou? 20. února MF bance oznámilo Jobovu zvěst: nevidí v jejích plánech šanci na ozdravení. Konec již nešlo odvrátit. V té chvíli mimochodem činily RPL 3,5 miliardy korun.
NA CO ČNB NESTAČILA. Bankovní dohled získával o UB všechny možné informace a používal k tomu všechny dostupné zdroje. Dala se z nich vyčíst reálná situace banky? Obezřetnostní výkazy a hlášení: málo. Podrobná speciální hlášení: taky málo. Jednání s managementem a akcionáři: nestačilo. Kontrola na místě, auditorské zprávy, údaje od italského regulátora, údaje ze správního řízení s Investmartem: ještě samá voda. Pes leží zakopán v tom, že ČNB ze zákona postrádala pravomoc získávat informace od osob, které nejsou členem konsolidačního celku. Klíčové transakce však probíhaly mezi firmami na úrovni Union Group, a ty nejsou předmětem bankovního dohledu ani jinak regulovány. Pravomoc centrálních bankéřů se tady rovnala nule a jistá pravomoc při získávání informací platí nově, teprve rok. Něco přesto ČNB zjistila a ukládala pak opatření k nápravě. Bylo jich celkem 11, jednou je provázela pokuta, došlo na odvolání členů představenstva a dozorčí rady. Ale efekt byl mizivý. ČNB není ředitelem banky. Radikální změnu by přineslo jen odebrání licencí – ovšem s rizikem, které si každý centrální bankéř dobře uvědomuje: může dojít k otřesu celého finančního systému.
Zdroj: Ekonom